Pokračování - Díky za vše,co dáváš i bereš

2. část    

 V noci ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek prožívám nejtěžší okamžiky svého života. Nemohu zamhouřit oči a usnout. Ráno při vizitě se má rozhodnout o smrti mého děťátka, které nosím 20 týdnů pod svým srdcem. S úzkostí v srdci prosím Boha, volám k němu o pomoc. On jediný je Pánem nade vším. Nechci smrt pro své dítě. Situace je tak těžká, ráno při vizitě mi určitě sdělí, že dnes je třetí den od doby, kdy odtekla plodová voda a budou tedy vyvolávat porod, protože se sám nerozběhl. To znamená, že na Velký pátek moje miminko, stejně jako Boží Syn, zemře. Modlím se znovu a znovu: "Bože, ať to nejsem já ani nikdo jiný, ale ty sám, kdo rozhodneš o životě a smrti mého děťátka. Než bych měla já nebo někdo jiný rozhodnout o jeho smrti, to si ho raději vezmi k sobě ty sám, je-li tvá vůle, aby zemřelo. Moc tě o to prosím." Modlitba je to jediné, co mě naplňuje aspoň trochu útěchou, je v ní velká síla.

     A Bůh koná divy. Ráno při vizitě čekám ortel smrti pro mé děťátko, ortel vyvolání porodu a tak smrt mého dvacetitýdenního miminka. Jsem velmi překvapena, že porod vyvolávat nechtějí, jak původně zamýšleli, pokud chci pokračovat v těhotenství. Posílají mě domů s antibiotiky a termínem kontroly v nemocnici za týden. Mám přijít nalačno na krev a na kontrolní ultrazvuk. Bohu díky, Pán je mocný!

     Za týden přicházím na smluvenou kontrolu, je mi odebrána krev, z níž se sledují tři faktory, zejména zda se v těle nerozbíhá zánět, přenášet dítě po odtoku plodové vody je rizikové, proto se musí vše pečlivě sledovat. Už se ke mně nechovají v nemocnici tak laskavě jak předtím, kdy miminko léčili, teď už mi dávají najevo, že nedělám dobře, když v těhotenství pokračuji. Trápím prý své dítě i sama sebe, zbytečně to prodlužuji, ohrožuji své zdraví, bylo by nejlepší to co nejdřív ukončit. Tato slova slýchám čím dál častěji a s větším důrazem. Stupňuje se to tím více, čím víc se blížím k 24. týdnu těhotenství, to je totiž hraniční doba pro ukončení těhotenství, usmrcení dítěte, pokud není zdravé.

     Každá kontrola po týdnu v nemocnici se tak pro mě stává noční můrou, je pro mě velmi psychicky náročná. Přibývá personálu tlačícího na mě, abych to už skoncovala. Pokračovat v těhotenství je prý zbytečné,  stejně dítě zemře, tak nač to prodlužovat, trápit dál jeho i sebe. Nechápou, že každý den, kdy miminko pod mým srdcem ještě žije, má pro mě nesmírný význam, velmi si ho vážím a jsem za něj Bohu vděčná.

     Určitou útěchou je pro mě v těch dnech má gynekoložka, k níž chodím po každé kontrole v nemocnici. Ona mi nic nevyčítá, drží mě nad vodou. Navrhuje mi, že je možné chodit na odběry krve jinam, abych se nemusela pokaždé tolik stresovat, což je pro mě obrovským vysvobozením z útrap. Chvála Pánu.

     Pomáhá mi jedna z mých kamarádek. Kontaktuje paní doktorku, která má soukromou ambulanci a pracuje také v nemocnici, ale v jiné než do které jsem chodila předtím. Tato paní doktorka je ochotná mi pomoci, ujímá se mě v nejtěžší situaci. Jsem za ni Bohu velmi vděčná, protože díky ní jsem osvobozena od těžkého předchozího nátlaku. Po pravdě řečeno, už se vůbec nedivím a neodsuzuji ženy, jež byly v podobné situaci přinuceny k usmrcení děťátka, jež nosily pod svým srdcem. Obstát v tomto nátlaku není vůbec jednoduché. Další týdenní kontroly probíhají klidně, je sledováno vše jako předtím s tím rozdílem, že je se mnou jednáno láskyplně a s pochopením, s úctou k životu. Bohu díky.

     Těhotenství je rizikové, potřebuji více klidu po předchozích zásazích. Velikou pomocí je mi můj milovaný manžel, obětavě se stará o děti a domácnost, vykonává veškeré domácí práce, abych mohla být v klidu a odpočívat. Přesto všechno se stane, že se kvůli komplikacím ocitám v nemocnici, kam jsem nyní docházela na kontroly. Je mi ještě dána šance objednání vyšetření na specializovaném pracovišti v Praze kvůli zvážení znovuzavedení šantu. Souhlasím, chci udělat vše, co je v mých silách a možnostech, pro život a zdraví svého děťátka. Do Prahy na specializované pracoviště se dostávám autem díky nezištné pomoci našich milých velkodušných přátel, Bohu díky za to.

     Na velkém ultrazvuku v Praze se miminko otočilo páteří jakoby chtělo vyjádřit:"Už mě nechte na pokoji, chci tu v klidu zůstat do porodu." Znovuzavedení šantu, pokud je takto otočené, není možné, hlavním důvodem však je nepřítomnost plodové vody. Přesto jsem za tuto dalekou cestu vděčná, vím jistě, že už se v dané situaci nedá pro pomoc miminku nic více dělat než to celé svěřit Pánu. Bože, máš to ve svých rukou, ať se stane vůle tvá.

(Pokračování)