Závěrečná část - Díky za vše, co dáváš i bereš

   3. část

 Po jedné kontrole je mi doma večer špatně. Odtéká plodová voda - přece jen trocha plodové vody byla, přijíždím do nemocnice. Jsem vděčná mému manželovi, že se obětavě ujímá péče o děti a domácnost. Ještě netuší, že to bude na dlouhou dobu více než 40 dnů. Ale i kdyby to věděl, přesto by se toho s láskou ujal. V nemocnici mi jsou napíchány kortikoidy na dozrání plic miminka. Jsem předaná na jednotku intenzivní péče pro těhotné do jiné nemocnice. Jsem dotázána, zda chci pokračovat v těhotenství. Odpovídám, že ano. Několikrát je zde po poradě s pediatry naplánován termín porodu, který bude komplikovaný, je nutné před ním odsát moč z břišní dutiny miminka, porod bude koncem pánevním, miminko po porodu zemře. Modlím se, aby Bůh sám rozhodl, kdy to bude a aby se vše rozběhlo samo, přirozeně. Vyčítala bych si, že jsem děťátku zkrátila život, že mohlo ještě nějakou dobu v mém lůně žít. Po dohodě s jedním knězem přijímám svátost nemocných, vnímám, že mě tato svátost velmi posiluje, dodává mi klid a důvěru v Boha, cítím, že je mi lépe. 

     Díky Bohu, Marii, sv. Dominiku Saviovi, Janě Beretě Molle a všem svatým za vyslyšení mé prosby. Zázračným způsobem se ke mně dostal škapulíř sv. Dominika Savia a knížka svědectví o jeho pomoci s novénou k němu. Měla mi to předat jedna těhotná paní v předešlé nemocnici. Tam mě však nenašla. Já jsem o tom neměla ani tušení. Shodou Božích náhod nemohla rodit v porodnici, kde původně chtěla, protože malovali, musela si najít jinou porodnici. Mě v té době přesunuli z pokoje jednotky intezívní péče na pokoj pro ženy těsně před porodem, abych uvolnila místo mamince, která to více potřebovala. Tak jsme se ocitly na stejném pokoji, aniž bychom se znaly. Při jednom mém telefonním hovoru, kdy jsem popisovala svou situaci, ve mně poznala paní se škapulířem tu, které ho měla předat. Zpočátku jsem neměla odvahu si škapulíř dát na krk, ale po přečtení knížky svědectví o mocné pomoci sv. Dominika jsem si ho vzala na krk a schovala pod noční košili. Začala jsem se v nemocnici modlit novénu k sv. Dominikovi zároveň s manželem a dětmi, kteří  se ji modlili doma. Našli knížečku s novénou, kterou mi poslal poštou jeden známý nedlouho předtím. Tak se nás více lidí modlilo na stejný úmysl - za šťastný porod, který povede Bůh sám.

     Když jsem ležela v nemocnici už více než 40 dní, byli jsme vyslyšeni v našich modlitbách, a to v pátý den novény. Šest týdnů před přirozeným vypočítaným termínem se porod rozběhl zcela automaticky, sám a dopadl dobře, díky Bohu za to. Porod se započal zcela spontánně bez nutnosti jej vyvolávat, jsem za to Všemohoucímu velmi vděčná. Bylo možné ještě odsát moč z břišní dutiny děťátka, které bylo asi 600 ml. Porod koncem pánevním proběhl překvapivě velmi dobře a lehce. Miminko se narodilo s hmotností 2450 g a velikostí 46 cm v 11.45 hod a zemřelo na hypoplazii plic ve 12.25 hod. Žilo tedy vzácných 40 minut, během kterých bylo možné jej pokřtít. Máme tak mocného přímluvce v nebi a jsme za něj Bohu velmi vděčni.

     Za 5 dnů se celá naše rodina s Vašíčkem loučila při mši svaté. Doprovázeli nás nejbližší přátelé, kteří nám po celou tu dobu rizikového těhotenství byli obrovskou oporou a pomocí. Jim všem patří velké díky za všechno, co pro nás dělali, za jejich modlitby a podporu. Všem, kteří nám jakýmkoli způsobem pomohli i těm, kteří se za nás modlili (např. sestřičky z Doksan a další) upřímné Pán Bůh zaplať. Jsem jim všem moc vděčná. Bylo pro mě dojemné, když jsem viděla svého manžela, jak statečně a s hlubokým pohnutím nese bílou rakvičku s tělíčkem svého maličkého syna a ukládá ji do našeho rodinného hrobu.

Díky, Pane, za vše, co nám dáváš i za vše, co nám bereš.